Měla jsem kamaráda, o kterém už pár let nemám zprávy. Vzpomínám, jak jsme sedávali v jeho baráčku. On za počítačem, skoro vždy, já na židli naproti. Povídali jsme si dlouhé hodiny o životě a já vyprávěla příběhy ze života. Hodně jsme se nasmáli. Vystudoval vysokou školu, měl titul bakaláře, státnici z anglického jazyka, skládal elektronickou hudbu a dobře se tím živil. Jako jeden z mnoha dalších, propadl kouzlu drogového opojení. Nejdříve to bylo nevinné mladické povyražení, ochutnání zakázaného ovoce. Z jeho domova se stal průchoďák, kde se dveře netrhly. Co se tam dělo a kdo vše se tam pohyboval, o tom nechci, ani snad nemůžu, psát.
Pomalu, ale jistě, u mého přítele i jeho ženy, začala totální devastace sebe samého. Zjistil, že o dům přijde. Spousty cenných věcí, co doma měli, rozkradli takzvaní kamarádi. Ještě, než se museli vystěhovat, jednoho rána rozrazilo dveře protidrogové komando. Byl obviněn z nedovolené výroby a prodeje omamných látek. Když se to dozvěděli jeho kamarádi, rozkradli všechno ostatní.
Dozvěděla jsem se to asi půl roku poté. Zjistila jsem, ve které věznici je a začala mu psát dopisy. Zprvu hodně odlehčené, aby se zasmál a uvolnil se. Také jsem mu psala o tom, jak žiji, jak a kde pracuji, z čeho mám radost, co mě trápí. To, o čem jsme spolu mluvili z očí do očí. Strašně moc jsem si přála pomoci mu z toho dna se dostat, asi proto jsem tam za ním šla na návštěvu. Je to hodně depresivní místo, za těmi zdmi jako by se zastavil čas v době komunistického režimu.
Jednou mi to stačilo a na další návštěvu už jsem nesměla. Nastoupil do výkonu trestu a tam za ním můžou jen rodinní příslušníci. Nicméně, v dopisech jsem pokračovala dál a přitvrdila jsem. Psala mu, že marní svůj talent a je ho velká škoda. Jak si představuje svůj život dál.
Odpovědi se mi dostalo takové: „Nic mi nepovídej o promarněném potenciálu! Je to jedna z věcí, které mě přivádí k šílenství a k záchvatům nekontrolovatelného vzteku. Ach jo, není mě škoda. Dělám, co mě baví, moje volba! V jádru jsi skutečný pilíř společnosti. Píšeš si s takovým živlem a zavrženíhodným odpadlíkem. Co na to řeknou lidi? Třeba můj bratr, doktor práv a šéf advokátní kanceláře, to vyhodnotil tak, že bude lepší to riziko nepodstupovat a dělá, že mě nezná. Zatímco můj táta, který už nade mnou mohl s klidným svědomím zlomit hůl, se dojemně stará, přesto, že má rakovinu a nemůže už pomalu ani chodit.“
Chtěla jsem pomoci někomu, kdo o to nestál. Tušila jsem, jak to dopadne, ale vždy je aspoň malá jiskra naděje, že není člověk zcela ztracen.
Život je fér. Jsme to my, kdo si umíme ze života a krásy dělat peklo a zlo.
Markéta Provázková
