Často, když jedu autem, narazím na značku – bacha zvěř! Mám zpomalit a víc si všímat.
Mám za sebou dva náročné pracovní dny, mega příjemné, ale náročné. A tak ráno vybíhám do prázdných deštivých ulic Prahy.
Sakryš, kde si dnes sosnu energie, něco by to chtělo,…říkám si. Běžím, začínám být už promočená deštěm a najednou, proti mně jde postava.
Hmm…a všimla si mě, asi mám tykadla lidskosti vystrčená až moc. Vidím jen obrysy, ale fyzický koncept na jedničku, krásná, tmavá ženská…blížím se a ….BUM…bacha člověk!
Ten úsměv mě nesrazil k zemi, ale zvedl moje tempo z 5.30 minut na kilometr na 4:22😊
Nebojte, po Praze dnes neběhal šílenec, co vysával z lidí energii, já jí ten úsměv vrátila.
Ale pár dní z toho budu žít a asi dlouho nezapomenu, jak je ten dotek lidskosti krásný…
Irena Vrbová
