Když mi bylo 19, koupila jsem si svůj první Interrail pas, který dovoloval volný pohyb vlakem po Evropě. Pamatuji si, jak jsem stála v Praze Holešovicích na nádraží a čekala na vlak do Berlína. Bála jsem se, jela jsem sama a nevěděla, co mě čeká. Ale něco ve mně mi říkalo: „Jeď“.
Přejela jsem celé Německo, poté celé Dánsko a Norsko a jela dál a dál. Nějak bez cíle, prostě jsem jela. A cítila, že jet mám.
Cestou jsem potkala zajímavé lidi, dokonce s některými i nějaký ten den strávila.
A dojela jsem na Nordkapp, nejsevernější bod Evropy.
A tam se to stalo. Na pohled tam nic zajímavého nebylo. Jako sem jsem dojela a nic? Ani hospoda tu není. 🙂
Byla tam jen malá ocelová kopule. Vlezu do ní a tam je malý sál a zrovna se spouští 15minutový film. Sedám a najednou se z plátna zvedne vrtulník a letí skrze nádherné hory. Do sálu vstoupila neskutečná hudba. Ostatní židle zejí prázdnotou. A už vím, proč tam sedím… pro tento pocit. Po dnech ve vlaku, chvílích beznaděje, kam to jedu, bez kvalitního spánku. A najednou mám pocit jako bych lítala…
…a tam, tehdy, jsem se rozhodla, že tento pocit si nikdy nenechám vzít. Nikým a ničím.
Tam mě dovedla touha jít dál a dál, mimo své bezpečné vody. Jen někdy nás netrpělivost od těch pocitů odvrátí…
Irena Vrbová
