Na cestování je kouzelné, že jeho počátkem vzniká taková zajímavá zodpovědnost k životu. Každý den objevit něco nového a možná i nový kus sebe sama. Aspoň na chvíli, než se zase vrátíme domů.
Já, když vletím do stavu „on the road“ a je jedno, zda sedím v letadle, ve vlaku, či autě, jde mi emoce nahoru. A pokud sedím v autě a pustím místní rádio, je to ještě větší nářez.
Téměř vždy přijde song, který náladu vystřelí ještě vejš.
Jako před pár lety v Bulharsku Milion allycz roz od Ally Pugačeva nebo včera songy z doby Ein Kessel Buntes. Vjela jsem do bývalé NDR, kde soudruzi nechybovali, ani když vymysleli umělé lžičky 😊
No jooooo…jsem šíleně retro, někdy až pekelně. Jediné, co mě omlouvá, mám na to věk 😊
Přitom tahle doba, ať už Ally nebo Buntesová mi zase tolik dobra nepřipomíná. Nicméně, vše, co má rytmus, který se vryje do žil, nejde vyndat z hlavy a těla pryč. A ty melodie té doby takové často byly 😊
Měli jsme tehdy touhy. Páč jsme všichni měli hov… s prominutím a moc nikam jsme nemohli cestovat. Teď máme „všechno“.
Dalo by se říci, v hmotné rovině.
A jak to tedy je….je stále si co přát? Po něčem toužit? Možná je někdy těžší to OPRAVDU najít. Protože v OPRAVDOVOSTI je ta největší síla a radost.
Irena Vrbová
