Asi jsem se v životě nudila. Tak jsem si pořídila chatu, ve které budu bydlet. Jako majiteli nemovitosti, do které fouká, se v člověku probudí dávné geny, které na něj od půlky léta řvou, že zima se blíží.

Začala bych si stloukat kůlničku na dříví, ale to by trvalo přibližně do dalšího léta, takže mi i dávné geny dovolily si jednu objednat. Otevřu návod a jako první informaci se dozvím, že ke složení jsou potřeba dva lidi…chvíli se zamyslím a pak tento piktogram uzavřu myšlenkou: „Jenže já jsem blíženec a jedna je tvrdohlavá a druhá urputná, jdeme dál…“

Soupiska tyčí nás ale vyděsí obě, je jich asi 12 druhů a když kouknu do krabice, jsou si všechny dost podobné. Smiřuji se s tím, že rozlišit která je která zabere zbytek večera… když v tom si všimnu, že jsou polepeny čísly a věnuji tichou modlitbu tomu, koho to napadlo. Doufám, že za to půjde přímo do nebe!

Ale zpátky na zem, druhé ruce mi fakt chybí, potom, co jsem si neúspěšně hrála na chobotnici se mi ohnul plech na jedné bočnici, začíná se šeřit a spoj, který by měl zabránit tomu, aby se to celé přes noc rozpadlo má v jedné tyči moc malé díry. Jsem v „čudu“. Jeden blíženec nadává, druhý se utápí v beznaději, že je to nad jeho síly. Ten si nakonec převezme celé otěže.

Už nejde jen o kůlničku na dříví, vše je nad moje síly, vše mě rozhodí, nezvládnu tady nic… Naštěstí mám pro tyhle případy svého přítele na telefonu:

„Market klid. To, co člověka rozhodí není to, co žije.“

Další člověk, co by měl za dnešní výkon jít přímo do nebe!

Druhý den vyvrtám větší dírky a vše dokončím. „Dokážu všechno!“ Skvělý pocit, dodělat něco, co jsem ještě včera myslela, že nikdy nezvládnu. Jeden z nejlepších na světě. Tedy až do chvíle, než mě něco dalšího rozhodí…což se stane znovu přibližně za 12 hodin. Ale to nevadí, protože to, co člověka rozhodí není to, co žije.

 

 

Markéta Viehmannová