Věřím na to, že pokud člověk něco chce, nenajde řešení v jistotách. Vyléčit vřed dřív, než ho odstraníme, taky nelze.
Je to už 20 let, co jsem dala výpověď z ředitelské pozice, kde jsem stála na postu výkonného ředitele celé společnosti. Naprosto závratný plat a benefity, o kterých se dalo jen zdát.
Ale…
Cítila jsem už dva roky, že život přestal být to ONO. Emoce nebyly to, co bych chtěla žít. A to, že jsem měla vše v materiální rovině mi to nedokázalo nahradit.
Dala jsem výpověď a neměla jsem ještě jinou práci. Ze dne na den jsem odevzdala notebook, auto, mobil. Doma jsem tehdy ani neměla internet. Krom sehnání nové obživy jsem musela zařídit i tohle.
Tehdy jsem si dala závazek, že už nikdy sebe natolik neprodám. Dalo mi to zajímavý pocit. Pocit, který se nedá popsat, ale cítila jsem ho v každé buňce těla. Začala jsem budovat své JÁ a ne svoji kariéru.
Notebook, auto a mobil chci mít už navždy svůj. Dalo mi to daleko větší míru svobody v rozhodování. A nenahraditelný pocit.
A ke svému údivu jsem si založila svůj první živnosťák a šla na obchodní pozici. Netušíc, jak tato pozice dokáže odhalit, kým člověk doopravdy je. Od té doby se práce pro mě stala cestou ke svobodě a objevování sama sebe. A je to na mě vidět. Je mi padesát a lidi mi hádají čtyřicet. Je na mě vidět, že můj vnitřní svět je rok od roku lepší. A v takovém i pracuji týmu. Mám kolem sebe podobný typ lidí.
Já se tehdy v těch třiceti rozhodla, že se už dál neuvězním v jistotách, které mi dává někdo z vnějšku. A rozhodla se, že vylezu z vězení, které v životě máme každý, pomyslné vězení našich démonů a strachů. A teď tu stojím, umím obchodovat a ta pozice mi dala nakonec víc peněz než ta ředitelská. Jen to chvilku trvalo. Nicméně peníze pořád nejsou to hlavní, co dělají moje pocity krásné ze života. Jsou jen uspokojující a potřebné. Ty pocity jsem dala sama sobě já. Tím, že jsem si našla práci, kde je svoboda.
Irena Vrbová
