Někdy, když člověk jede tramvají skrze celou Prahu, zapovídá se…
„Byl jsem teď v Egyptě, potápět se a došel mi kyslík. Jedu teď za chlapíkem, který mi má vysvětlit, jak se to stalo. Příští týden sjíždím řeku na Moravě, tak snad ty deště nebudou tak silný. Celá rodina je na mě naštvaná, ale já teď chci tohle. Cítím to. V práci beru zakázky, co mě nejvíc baví a nemám je ani vyfakturované…“
Zářil jako lampión…přišlo mi, jako by se vrátil z Tibetu a tam rok meditoval a držel půst. Lidé, co drží nějakou dobu půst, tak se jim změní výraz ve tváři, je v něm větší opravdovost.
Tak nebyl v Tibetu, jen začal v určitém věku žít své touhy a sny a rozhodl se dát jim ČAS.
„Nikdy není pozdě žít své sny,“ mi řekla před dvaceti lety jiná paní v metru. Šlo z ní zajímavé charisma a měla na ruce náramky z kamenů, které vyzařovaly hloubku všech oceánů světa. A já na ni tak dlouho zírala, až se usmála a sedla si vedle mě.
Chtěla bych ji potkat znovu a poděkovat, netuší, co pro mě tehdy udělala
Ta pražská doprava někdy stojí za to…
Irena Vrbová
