„Nejsem robot!“, křičí v zoufalství lidi většinou, když už je toho na ně moc.
Já jsem to ale před pár lety v rozčílení křičela na obrazovku svého notebooku, která aktuálně hlásala, že mě jedna sociální síť zablokovala na dobu neurčitou za to, že jsem až moc rychlá v zadávání inzerátů na to, abych byla člověk.
Mám ráda, když věci odsýpají, udělám si přípravu, najdu nejefektivnější systém a pak jedu. Je to taková moje hra na jejímž konci jsem spokojená, jak to pěkně frčelo.
Když mě konečně zase „osvobodili“ musela jsem se hlídat v pomalosti a dávat si umělé pauzy, abych se nedostala do podezření, že nedýchám… a u toho jsem náležitě mrmlala. Všechna zábava i dobrý pocit byli pryč.
Loni jsem začala zaškolovat jednu mladou kolegyni. Hezky postupně, nejprve pomalu s důrazem na kvalitu, časem ale s větším důrazem na rychlost a efektivitu. Nebylo to asi jednoduché ani pro jednu z nás, ale když člověk ví, že na konci toho bude radost z práce a hrdost na sebe sama, je to pro mě dost dobrý důvod.
Minulý týden jí email zablokoval několik zpráv, které rozesílala klientům. „No to je průšvih“, říkám si a jdu to řešit s naším IT, které mi obratem odpovídá:
„Vypadá to, že ty zprávy byly poslané tak rychle za sebou, že to bylo v určité fázi vyhodnoceno jako hromadně rozesílaný spam a poslední adresy už to zablokovalo.“ A já nejsem ani zoufalá ani rozčílená, koukám se na to sdělení a s hrdým úsměvem si říkám: „Tak v tomhle už jsi sakra dobrá, kolegyňko 😊.“
Markéta Viehmannová
