Když mi bylo 19, šla jsem pinglovat stoly do zahraničí. Pak jsem deset let ředitelovala firmě o padesáti lidech. Pak jsem šla dělat na rok obchodníka do terénu. Poté založila firmu, napůl se společnicí. A nakonec jsem ji zavřela a založila si firmu sama.
Každé z těchto rozhodnutí bylo naprosto neplánované. Vždy přišel nějaký pocit, pak nějaká doba, kdy se mě držel a pak najednou BUM a já stála před novou cestou. Plná obav, strachu, ale i v podstatě nějakého typu vzrušení, co bude nového.
Rozum mlčel. Nevím proč, ale v těch nejtěžších rozhodnutích mého života mlčí vždy. Neptá se mě. Loni jsem po třiceti pěti letech viděla kamarádky ze základky.
„Irčo, děkuji ti za knihu, co jsi mi dala….ty jsi byla už tehdy ohromný srdcař.“ Přišla od jedné z nich poté sms.
Dala jsem jí knihu, kterou jsem napsala pro své klienty.
Srdcař…
Po měsíci mi přišla další sms, od klienta:
„Ireno, chci vám říci, že poslední rok s vámi už nejsem tolik v kontaktu, ale jste tu s námi denně, Děkuji vám!“
To jsou ty chvíle, kdy jediné, co vidím na nebi vytesáno božskou rukou:
STÁLO A STOJÍ TO ZA TO!
A co?
To, že jsem se nikdy neodklonila od svého srdce. Ani za cenu úzkostí, strachů, chvil téměř beznaděje. Téměř…
Naděje neznamená, že je jisté, že to dopadne dobře. Naděje znamená, že to má smysl. Jak řekl Václav Havel. A ten smysl tam vždy byl. A nakonec mi ho na mé cestě opožděně dávají i ostatní.
Irena Vrbová
