Tak častá otázka mého okolí… Proč? Protože je to život sám. A já chci, abych neztratila cestu.
Dlouhý život a za pár hodin ho proběhneš ve zrychleném filmu.
Noc před startem už se jen válíš a kopeš do peřin, už by bylo lepší stát na startu. A hle, už tu stojím. Kde to jsem? Kolik je tady lidí? Neměla jsem zůstat doma?
No, tak porod mám za sebou…
Výstřel z pistole a jdeme na to. A ono je to nakonec fajn, tak si běžíme, samá radost. A ještě nám fandí lidé okolo a chválí nás. Jste borci! Jejku, to je skvělé, snad si tuto myšlenku udržím celý život.
No, tak batole jsem zvládla taky…
No jo, máme tu 10. km. Ježiši, a to poběžím takhle ještě další hodiny? No potěš. A navíc někteří fanoušci jsou fakt trapní s tím, co na nás řvou…
I pubertu jsem zvládla…
Máme tu 23.km. Ty vado, tak už je to fakt o mně. Začínám cítit, že teď mi už nepomohou ani fanoušci, ani máma, ani …. No dobře no.
I vstup do dospělosti jsem zvládla….
Máme tu 33.km. Buch, tak tento náraz jsem nečekala. To je na mě už fakt moc. Tohle prostě nezvládnu. Prý je to o hlavě, to dáš. Co je to za kravinu, když běžím nohama.
A od tohoto momentu sleduji každý pohyb, každou myšlenku. Zápasím se svým druhým já v mé hlavě. Hledám momenty, které mě hodí do stavu, který byl po výstřelu pistole na startu.
Nikdy bych netušila, jak mi tyto momenty pomohou žít můj život. Jak často si vzpomenu na 33., někdy 29., někdy 38.km.
Dobíhám…v myšlenkách se otáčím za celou tratí…stálo to za to. Celé.
A takhle bych chtěla odejít z tohoto pozemského života, otočit se a říct si – ani jednoho momentu ve svém životě nelituji. Stálo to za to.
Irena Vrbová
