Srdce si řekne, srdce touží, srdce naplňuje hřejivou představou, tak jako by už to ani nebyla představa, ale nejkrásnější skutečnost.

A srdce si pro to často vybírá tu nejabsurdnější dobu…

A tak mi mé srdce oznámilo, že zatoužilo odstěhovat se z nájmu velkého města do nějaké chatrče. V době historicky nejvyšších cen nemovitostí, nejméně výhodných hypoték, největší pocovidové poptávce po chalupách a v záři některých dalších nevhodných okolností mého všedního života.

Jeho argumenty byly jednoduché a přímé, avšak nezlomné, asi jako argumenty dvouletého dítěte, když po něčem touží. A ačkoli ještě neumí pořádně ani mluvit dospělí jsou bezmocní. Nejsilnější zbraní mého srdce je představa prosklené verandy, kterou přichází moře světla.

„A to je jako vše?“ říká můj rozum v naději, že to nějak uhádá. „Ano.“ dozvídá se a nic víc. A protože ta představa jakkoli jednoduchá má sílu tisíce argumentů, hlava se smiřuje s tím, že padlo rozhodnutí.

„Nicméně když už, tak už! Zapojím se do toho pořádně systematicky a logicky. Je třeba si určit priority, kritéria, jejich vzájemné propojení a různé možnosti. Tedy máme tady cenu, potom různé možnosti hypotéky, vzdálenost od práce autem, dostupnost MHD, kvalitu příjezdové cesty, velikost pozemku, velikost nemovitosti, materiál stavby, stáří, rozvody elektřiny, vody, kanalizace, územní plán, vytápění, širší okolí…atd. atd.“

A následuje prohlídka první, druhá, třetí…pořád se mi točí hlavou různé možnosti, neustále něco přepočítávám, hodnotím, co je přijatelné a co je nepřijatelné, uběhnou tři týdny a pak „kolaps“.

Mluvím s kamarádkou: „Já jsem z toho už unavená, pořád mi něco běhá hlavou. Ta poslední prohlídka… no je to dost rozumná nabídka, dobrá cena, většina kritérií v pořádku, ale já se nějak nemůžu rozhodnout, asi bych to měla vzít, než mi to uteče, na lepší jsem ještě nenarazila.“

„Ukaž mi fotky, má to tu prosklenou verandu, co jsi chtěla?“

„No, tahle zrovna nemá…“ zarážím se a spíš setrvačností dokončuji větu „…ale jinak je v pořádku.“ A pomalu mi to dochází.

Kamarádka na mě kouká a říká: „Víš, ono je to opravdu tak, že až přijdeš na to svoje místo, tak to budeš vědět, já jsem to zažila. A ani se nemusíš bát, že ti něco uteče, buďto to není ono, ale i kdyby bylo a ty jsi nebyla zrovna připravená, srdce Ti jen říká, že tohle je místo, na kterém bys mohla být šťastná, to ale neznamená, že to je jediné místo na světě, kde šťastná být můžeš.“

„Moc děkuju, to mi pomohlo.“ říkám jí. A unavený příběh rozumu si jde na chvíli odpočinout a uklidňující píseň srdce se rozeznívá.

 

 

Markéta Viehmannová