Arménie je nádherná země a má kamarádka, válečná novinářka mě před odletem varovala: „Bacha, jsou to Židé Kavkazu, ale jinak… však uvidíš.“
A tož jdu na to a za pár hodin vlétám do Jerevanu. Rádio Jerevan hlásí, že mám jet jako první do Gyumri a tak jedu. Už tam se mi stává zajímavý zážitek, kdy mi WC babka začne tvrdit, že jsem její dcera a že si mě vezme domů. Za chvíli se s ní fotím a ještě dva roky mě mrzí, že jsem k ní tenkrát fakt domů, aspoň na chvíli, nešla.
Raději jsem si mávla na taxík a nechala se odvézt do hotelu. Vystoupím z auta, vlezu do něj a něco je jinak. Nevím co, ale já asi v tomto hotelu nechci být, je mi divně. Váhám, procházím chodbou, taxikář ještě neodjel a drží mi batoh. Najednou vyhrknu: „Tady spát nebudu.“
„Ne e? Jedeme dál? Jermuk, jedeme do Jermuku!“, rozhazuje taxikář ručičkama a oči mu svítí jako baterky.
„Co tóóó?“
„No, do Jermuku, kdo neviděl Jermuk, jako by nežil.“
Nevím, tak nejprve mi pocit řekne – tady nespi a teď mi pocit říká – s tímto bláznem jeď, i když vůbec nevíš, kde to je a co to je. A tak fakt jedu. Jedeme pět hodin. Cestou přemýšlím, zda jsem součástí únosu a rodiče budou platit výkupné. I mi dochází, že tolik maminka pod matrací našetřeno fakt nemá.
Navíc ujetými kilometry, i běžícími hodinami mi dochází, že naskakuje počítadlo, kolik budu platit. Když se zeptám na cenu, odpoví: „Kdo neviděl Jermuk, jako by nebyl.“
Sem tam zastaví, ukáže mi nejstarší Karavanseráj na světě, všude na mě čeká, dává mi kus své svačiny, začínám cítit, že k němu dnes prostě patřím. Nakonec přestávám řešit, kolik budu platit.
„Tak kolik?“ ptám se v Jermuku. „35 000 dramů.“ Dám mu to do ruky a česky pod vousem si říkám: „Tak a teď jeď domů ty darebo😊, právě jsem ti dala obživu na notnou chvíli, ale dost ráda. Doufám, že máš doma kupu dětí.“
Protože…měl pravdu, kdo neviděl Jermuk, jako by nebyl. Viděla jsem ve svém životě už tolik měst, ale mnohá splývají ve vzpomínkách, z Jermuku si pamatuji každý dům či kout, byť je tolik zničený. A pamatuji si oči té wécko babky a toho taxi dědy.
Půvab, to není vnější krása, to je krása naší duše.
Irena Vrbová