Na co může být člověk hrdý?

Jako normálnímu člověku žijícímu v novodobém světě se ani mě nevyhnulo nutkání okusit trochu „narcistní slasti vygooglit svoje jméno“ a podívat se, jaký obrázek o mé osobě kreslí paměť internetu.

Vykouklo na mě x odkazů z nichž, bez špetky ironie, jsem byla nejvíc potěšená tím, který hlásal, že desetiletá Markétka dosáhla druhého místa v celkovém bodování mladších dívek na dětském táboře a její oddíl Vydry dokonce získal místo první! Pořád si na to štěstí pamatuju 😊

Nicméně hned pod ním visel odkaz na video z někdejšího známého a občas celkem divokého diskusního pořadu. Vzpomínka na účast v něm ve mně okamžitě probudila silnou směs strachu, rozpolcenosti, úzkosti a nakonec hrdosti, tak, jak jsem je v tomto pořadí prožila tenkrát.

Byla jsem rok vedoucí azylového domu, když mě oslovila televize, abych se stala jednou z šesti diskutujících v zatím blíže neurčeném sociálním tématu. Byla jsem na vážkách, a nakonec si udělala jasno. Půjdu, pokud tématem nebudou sociální dávky, je to moc kontroverzní a složité téma na to, aby z toho vzniklo něco konstruktivního během hodiny živého vysílání. Nechala jsem si tedy poslat předběžné otázky a témata. Sociální dávky nikde, bylo tedy rozhodnuto, jdu do toho.

Termín byl stanoven, vše uteklo jako voda a zbýval týden do vysílání, pak to začalo…

Do emailu mi přišly doplňující informace s drobnými změnami o obsahu. Zmizela předchozí témata a výhradním se stalo téma sociálních dávek…a výhradním obsahem mým se stala malá dušička. Dva dny jsem jí „zvětšovala“ než mi oznámila, že to zvládnu.

Čtyři dny před vysíláním mi volají z produkce, aby mi vysvětlili, že budu hlavním hostem v opozici proti ministryni soc. věcí a to znamená, že proti ní musím tvrdě jít v argumentech. „No jo, ale já názory paní ministryně znám a často dávají hlavu a patu…“ říkám si. Nátlak z produkce je veliký… Nicméně ještě ne největší, jak jsem zjistila v dalších třech dnech, kdy jsem měla další 3 telefonáty. Poslední dva byly přímo s mediálně známou moderátorkou, která byla velmi výmluvná. Dozvěděla jsem se, jaké mám mít názory, co mám říkat, co nemám říkat, jak mám být bojovná, skákat do řeči, že mám bránit své klienty, že nemůžu zklamat 1,5 milionu lidí, kteří se budou koukat… Každá věta začínala buď Musíte…! nebo Nesmíte…!

Vždy jsem sousloví „mediální masáž“ vnímala trochu v jiném smyslu, ale upřímně, po těchto čtyřech dnech v den vysílání jsem si přišla rozšroubovaná na součástky. Pomalu už jsem ani nevěděla, co si sama myslím, a s tím jsem se ocitla v zázemí televize hodinu před vysíláním.

Chvíli před tím, než jsem se měla jít připravit ke svému pultíku už byla úzkost z toho, že nevím, co budu říkat a jak se mám chovat, tak veliká, že někde z hloubky ve mně zazněl rozhodný hlas: „Markéto, ty nemusíš ale vůbec nic! I kdyby na tebe mířilo 100 kamer, tak ty tam můžeš jen mlčky stát, pokud nebudeš chtít říct něco, za čím si 100 % stojíš. Nenech se donutit udělat nic, za co by ses sama před sebou musela stydět.“

Došla jsem k pultíku. Naproti mně stála paní ministryně a rozpačitě jsme se na sebe usmály. A protože jsme asi pro tu chvíli „chytla“ jedna druhou v pocitech a myšlenkách padlo spiklenecky šeptem: „Nebudeme se hádat, viďte?“ „Ne, nebudeme.“ Vděčný úsměv na obou stranách.

3, 2, 1 … JEDEM!

Za celou hodinu jsem promluvila jen 3x. Pro někoho by to byl osobní propadák. Pro mě velká vděčnost, protože za všechno, co jsem řekla, a možná ještě více za to, co jsem nikdy neřekla, bych se s hrdostí postavila dodnes.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *