Nedávno jsem byla na týdenním pochodu v horách, kde jsme jedli skromně a v podstatě pořád totéž až jsme toho měli trochu plné zuby. Po několika dnech, kdy jsme se v době oběda přibližovali k jedné chatě, nám pan „domácí“ nabídl „obyčejnou“ ve slupce vařenou bramboru se solí. A víte co? Byla to ta nejlepší brambora, kterou jsem kdy jedla, doteď na to vzpomínám.
Myslím, že už si hodně zvykáme mít stále vše na dosah ruky. A spíš je to tak, že když to nemáme, začínáme být nervózní… Co když na den zavře obchod? Co když zmokneme? Co když v tom kempu nepoteče teplá voda? Co když si večer nebudu moci vybrat, jestli si koupit „čínu“, kebab nebo pizzu? Co když se nebudu moci podívat přesně na ten film, který chci? Co když nebudu moci pracovat z domova nebo si v práci zahrát fotbálek?
Ale co když právě to, že můžeme a dopřáváme si stále vše nač si vzpomeneme, nám bere ten krásný pocit, který z toho můžeme mít? Zkuste si představit a vzpomenout, jaké je:
…narazit na pramen vody při stoupání do kopce.
… cítit přicházející bouřku po týdnu parna a dusna.
… držet v ruce šálek čaje po dostavění sněhuláka na zahradě.
… dát si sprchu a smýt všechen prach po víkendu bez koupelny.
… loknout si piva po složení zkoušek.
… jít kam chci a volně se hýbat, když se uzdravíme z dlouhé nemoci.
… lehnout a zavrtat se do peřin po tvrdě odvedené práci.
… dát si zmrzlinu až jako odměnu po celodenním výletě na kole.
… cítit slunce v obličeji po dlouhé zimě.
Dnešní doba je úžasná právě pro všechny její možnosti, které si můžeme svobodně užít. Otázkou jen je, zda si je opravdu ještě užíváme a dokážeme mít z každé ten krásný pocit a nebo už nám, v takovém množství, radost nepřináší.
Markéta Viehmannová