Mojí kamarádce se narodila dvojčata. Jako dvouměsíční jsem je prvně hlídala. Mazec, jednoho jsem dochovala a už křičel druhý. Dva je fakt o dost víc než jeden v tomto případě😊
Pak jeden usnul a já se naklonila nad druhého. Koukal na mě ohromnýma hnědýma hlubokýma očima. Dlouze, neodtrhli jsme pohled. Vůbec nevím, co vše jsme si řekli, ale tak silnou hloubku zažívám velmi sporadicky.
Po dvou letech s nimi jdu na procházku. Pořád to tam je. První si hraje s hračkama, ten druhý taky, ale když odcházím na tramvaj dlouze za mnou kouká, pak se rozpláče. Něco tam je…něco z hloubky emoční inteligence…
Teď je jim šest.
„Kam je dáš do školy?“, ptám se maminky, které jsem nikdy o svém zážitku s nimi neřekla.
„Tomu prvnímu by vyhovovala klasická škola, ale u toho druhého nevím. Cítím, že potřebuje jinou školu, větší smysl…“,odpovídá.
A já smekám, co vidí. Otázka je, zda toto uvidí ten, kdo ho jednou bude přijímat do práce.
Pokud bude stejně hluboký emočně nebo ještě hlubší, tak ano.
A to je vlastně nejdůležitější vrozený předpoklad šéfovské pozice, jakékoli, až už ve středním managementu nebo vrcholovém. Mít vysokou emoční inteligenci a rozptyl. Je to pomyslný most k moudrosti. A bez moudrosti vám šéf nedá to, co by měl. Váš růst k pocitu, že jste hodnotní a baví vás práce.
Irena Vrbová
