Domluvila jsem se s kamarádkou, která bydlí 200 km ode mě, že dojedu na večer a přespím. Je to taková moje láska, rozdala by se pro všechny, hlavně pro rodinu.

A tak sedíme, smějeme se, večeříme, pijeme, koupeme se v bazénu. Nicméně když si sundávám plavky a zrovna jsem zcela nahá, houkne na mě: „Schovej se!“

Leknu se, vyběhnu jak střela do prvního patra, ufff…z toho budu mít opar 😊

Za chvíli slyším, že přišla tchýně. Naštěstí je silná astmatička, tak se prozradí na dálku a to asi zachránilo, že mě neviděla tak, jak bývám jen doma…v sauně…na nuda pláži…před nejbližšími. Zvonek tchýně nepoužívá, branku taky ne, myslím, že ve svém věku by asi i přes plot uměla skočit😊 Že se blíží a vůbec jde nehlásí…

Za chvíli mě kamarádka najde: „Promiň, už je pryč, chtěla se jen na něco zeptat…“

„Ty vado, ty nemáš zvonek, plot, já nevím…branku?“

„Ale máme, vždyť jsi ji viděla u domu, ne? Nechceš mi říct, že jsi dostupná vždy a pro všechny?“

No nic ze šoku mě dostala sklenice vína😊 Druhý den si voláme, dojede před svůj dům a povídá:

„Irenko, musím tě típnout, je tu moje mamka.“ 😊

Bůh či porod či „něco podobného“ nám na počátku života vložil do srdcí lásku. Říká se, ale já tomu zase tolik nevěřím, že jsme nejvíc ateistický národ v Evropě…

Je asi méně důležité, kolik lásky dáme ven, ale spíš kolik si chráníme uvnitř…a pak dávání ven je i snazší, je prostě kde brát ….

 

 

Irena Vrbová