Je nedělní ráno, jedno z prvních v novém roce. A já po rušných svátcích toužím po zklidnění všech smyslů a zpomalení vjemů. Pouštím si relaxační hudbu doprovázenou videoklipem, ve kterém po sobě přicházejí různé obrazy, výjevy… Více než hudba mě přitáhly právě ony…tolik klidu, tolik naplnění, tolik smyslu v nich obsažených. Začala jsem bezděky přemýšlet, co je to kouzlo, které to způsobuje, protože to, co je obsaženo v těchto výjevech bych si přála mít vždy u sebe – v sobě.
Klid, naplnění, smysl…v čem ho můžeme spatřit a kde si ho sami odepíráme?
Kontrast
Západy a východy slunce, paprsky prorážející mlhu v hustém lese, mihotající plamínek svíčky…
Protože světlo neexistuje bez tmy. A touha po dokonalosti a bezproblémovosti nikdy nedovolí plně prožít plnou krásu kontrastu.
Ryzí život
Želva plující oceánem, výhonek razící si cestu hlínou, slon stříkající vodu z kaluže, rosa na kapradí…
Jednoduché, přímočaré, zemité věci, které přesto pulzují životem tak, že silně cítíme tep. Na druhé straně mnoho zdí, vynálezů a lidského pokroku, který nás před touto ryzostí čím dál více umí chránit.
Změna v pohybu
Divoké peřeje horského potoku, stromy a listí ve větru, mraky plující oblohou, vlny na pobřeží…
Lidská touha dokončit, dosáhnout, dovršit…je podobna myšlence vodopádu, kolik je ještě třeba přečerpat vody, aby dosáhl cíle. Jakmile se mu to povede, přestane existovat jeho podstata i on sám.
Co nás přesahuje
Nebe plné hvězd, monumentální pohoří, nekonečný oceán, pohled na naši planetu z vesmíru…
Existují věci, které nás přesahují, které nejsou stvořeny proto, abychom je pochopili, ale přijali. Pochopení je možné, ale mizí pocit…pocit, který přichází, když pozorujeme hvězdnou oblohu bez jakékoli jiné snahy, a který mizí, když začneme hvězdy počítat.
Markéta Viehmannová
