Koukám na dvě školkové děti, jak si hrají:

„A já jsem teď jako princezna a ty jsi drak“ „Jó, uááááá…a teď tě chytím a sežeru!“ „Ale já mám superschopnost, že strašně rychle běhám, takže Ti uteču 😊“ „No, ale já na tebe začnu chrlit oheň a ten dosáhne až támhle.“ „No a já, když se chytím tady toho stromu, tak jsem jako v domečku, který nehoří…“

Je jedno jak, hlavně, že si můžeme spolu hrát…

 

Koukám na pár školáků, kteří chtějí hrát karty:

„Když končíš, tak to musíš říct, že zavíráš, než položíš karty na stůl!“ „Ne, nemusíš, takhle my to doma nehrajeme a navíc, ty nemůžeš dát dvě sedmičky na sebe, to neplatí.“ „Jojo, platí, to se může.“ „Ne, nemůže!“ Třetí, který ještě pamatuje školku: „Tak už se dohodněte a pojďme hrát.“

Už to máme těžší, musíme to hrát „správně“ a než si to vysvětlíme…

 

Koukám na pár „puberťáků:

„Co budeme dělat?“ „Já nevím…“ „Co kdybychom šli třeba na hřiště?“ „A kolik Ti je sedm?“ „No tak na zmrzlinu?“ „No to určitě, aby mě ve městě viděli, jak kupuju „šmoulovou“ ne?“ „Hele, já se nudím, jdu domů, tak čau zítra…“

Ajaj, tak teď už u toho musíme i „dobře“ vypadat…

Koukám na „diskutující“ vysokoškoláky:

„Ego je princip vlastní identity, propagující lidskou jedinečnost!“ „Ne, ego je obranný mechanismus vyrovnávající boj id a superega!“ „Hele a nebavíte se náhodou každý o něčem trochu jiném?“ „Tomu nerozumíš!“ „No hlavně, že vy si rozumíte…“

No nazdar, teď už ani nemluvíme stejnou řečí…

 

To je na draka…takže zpátečka:

Chceme se hádat o slovech, která si každý vykládáme jinak?

Potřebujeme hlavně dobře vypadat?

Musíme nutkavě rozhřešit, co je to jediné „správné“?

Anebo si už spolu půjdeme konečně hrát?

Takže… a teď jsem já princezna, ale já nejsem obyčejná princezna, ale dračí princezna a ty se do mě zakoukáš a … :-p

Markéta Viehmannová