Je to nedávno, kdy po dlouhé době Prahu přikryla sněhová peřina a teplota padla hluboce pod nulu.

O páté ranní jsem vyběhla na svůj ranní běh a po pár kilometrech tu nádheru vyfotila do mobilu. Co se nestalo. Fotka nešla uložit a já chvíli zápasila s technikou a najednou se ve mně stalo CVAK.

Mojí hlavou zněla myšlenka: „Tady je hrobové ticho a jen sníh a světla lamp a nádherně zasněžená lavička.“

Vše tam bylo jinak než před chvílí. Více viditelné, více pocitově hmatatelné a více dávající. A moje tělo daleko více přijímající. Přijímající tu krásu, co ten okamžik dával. Mohl dát…když…v něm jsme.

Bylo to silné a já pak musela běžet dál, abych neumrzla😊

Den na to jedu krajinou a najednou je tam značka „bacha jeleni“. A říkám si: „Hmm, to měla být včera v tom parku, měla tam být značka – bacha ticho.“

Anebo – „bacha lidi“ – ve dne. Jak by to CVAK vypadalo? Stejně, viděla bych je víc, cítila bych je víc. Někdo by dával, někdo přijímal. Úsměv, smutek, cokoli hmatatelného.

Anebo by se CVAK nestalo, já bych parkem prošla, lidí si nevšimla. Byl by tam se mnou jen spěch, starosti a moje uzavřenost v sobě sama.

Až bych se cítila osamocená. Ráno v tom tichu, kdy tam opravdu nebylo ani človíčka, jsem osamocená nebyla, tam jsem byla „jen“ sama.

 

 

Irena Vrbová