Říká mi jedna paní v lékárně: „Já rozhodně nejsem prodavačka, ale magistra…“
Říká mi jeden kamarád: „Hele, když platíš naftu, taky se prodavači snaží Ti něco prodat? Není mi to příjemné…“
Říká mi můj táta: „Zase mi něco někdo nabízel, pořád mě chce jen někdo okrást…“
A já dnes byla v knihkupectví a koupila si knížku. Prodavač se mi snažil prodat něco navíc, něco, čeho mám doma opravdu tolik, že další nepotřebuji. Musela jsem ho odmítnout. Nicméně jsem se začala smát. Když jsem odcházela, tak jsem ani nevěděla, čemu se směju. A pak mi došlo, že se směju jen tak, protože to setkání bylo tak milé. On použil stejná slova, jako používá jakýkoli jiný prodejce, ale vyzařovalo z něj něco, co mi nevykouzlilo jen úsměv na tváři, ale rovnou smích.
Já tyto prodavače miluji. Díky Bohu, že takoví jsou. Je jich méně, ale jsou. Záleží, jak moc očekáváme vlezlost a jak moc milého člověka…zda tomu milému dáme vůbec prostor, aby se mohl projevit… a setřást strach z toho, že na něj budeme nepříjemní 🙂
Irena Vrbová
