Léto se pomalu přehouplo do druhé poloviny a já se rozhodla, že bych měla konečně vyrazit na kolo, které na mě už od jara vyčítavě pokukuje. Jeden z důvodů, proč jsem to tak dlouho odkládala je, že bydlím v Praze, a i když to není úplně v centru, přece jen někam do lesa je to kousek dál a já hodně nerada jezdím po městě. Necítím se na kole na větších silnicích dobře a bezpečně. Jasně, že to byla z velké části výmluva :o). Před 14 dny jsem se konečně rozhoupala k projížďce. Začala jsem hledat, kam vyrazit odtud, kde bydlím. K mému překvapení jsem našla několik velmi příjemných cyklostezek. Kromě parádních vyjížděk kolem Vltavy, Berounky, pražskými parky jsem objevila místa, která bych asi nikdy nenavštívila.
A podle principu „čemu dá člověk pozornost, to se množí“ jsem zjistila, že Praha je celá prošpikovaná sítí značených cyklostezek, které sice po silnicích často vedou, ale rozhodně nejsou tak frekventované, jak jsem očekávala a převážná část tras vede úplně mimo silnice. Ty cyklostezky tam samozřejmě byly i předtím, ale já si jich prostě jen v tu chvíli začala mnohem víc všímat.
A stejně je to se vším. Když se budu soustředit víc na to, že:
- se mi nedaří
- jsou kolem mě všichni nepříjemní
- všichni zákazníci jdou jen po ceně
- zaměstnancům jde jen o peníze
Každý si doplňte to svoje :o), tak to tak skutečně bude a bude se to množit. Ale naštěstí to funguje samozřejmě i naopak. Ne vždy si můžeme vybrat, co se okolo nás děje, ale vždy si můžeme vybrat, jak se k tomu postavíme.
Šárka Sonnková
