Možná by otázka mohla znít i jinak. Zda si „saháme“ na svoji hodnotu, zda ji „cítíme“.
Je to jako se zamilovaností. Když se člověk poprvé zamiluje, tak je najednou z hlediska pocitů úplně jinde, než na co byl dříve zvyklý. Jsou to pocity, které nás až tahají do výšin a krásy.
A takové jsou i pocity, když si člověk „sáhne“ na svoji OPRAVDOVOU cenu.
Když cena je živoucí každodenní film, který se dá sledovat a na konci jsou pocity – jsem skvělej.
Před pár lety mojí telefonistce nějaký pán nabídl práci. Rozletěly se mi dveře a ona povídá:
„Nabídl mi práci, ale on vůbec neví, kdo jsem a ani co pořádně dělám. Jen nabídl vysokou sumu. Chápeš to? Jsem snad vystavená na tržišti s otroky?“
Tehdy mi udělalo velkou radost, jak vnímá sebe.
Jenže ono to nebylo jednorázové.
Minulý týden u mě přistála paní s obavou, že je zralá na psychoterapii. Pracuje pro jednu společnost už rok a půl. První dojmy byly velmi milé. Kolektiv přátelský, nápomocný. Firma je na trhu přes 30 let, úspěšná, frčí na vlně úspěchu většinu let.
„A co vaše mzda? Povídejte mi o ní…“
Sdělila poměrně vysokou částku, další výhody, co firma nabízí a pak co vše dělá. Činností bylo hodně, jedna za druhou. Nemalá částka a mnoho činností, které naplní pracovní dobu.
„Jo a na konci roku mi šéf dal tučnou odměnu. Jenže já do teď nevím, za co. Říkal, že firmě se dařilo dobře. Jenže….já už asi půlroku neprožívám to, co jsem byla zvyklá prožívat…“
Dřív….dřív, kdy se její mzda rovnala jejím konkrétním výsledkům. Ne výsledkům oddělení či firmy či míry inflace v ČR či faktu, jak ji ocenil šéf. Výsledkům, které vytvořila ona, svýma rukama nebo mozkem nebo nohama, to už je nepodstatné, ale skrze ni.
Lidé v metru, tramvaji, autech často jen tupě hledí. Někdo dopředu…někdo do země…někdo do mobilu. A není v nich život. Ten proud emocí, pocitů sama ze sebe.
Navykli jsme si na pohovoru říct vysokou cenu a většina netuší, že tím si sebrala možnost proběhnout tou cílovou páskou, která přinese pocit, že jsme opravdu dobří.
A tak běháme jinde než v práci. Platíme si exotické dovolené nebo zaplníme Prahu u pražského půlmaratonu. Prostě ten pocit chybí. Jen pražský maraton a dovolená je jednou ročně. Práce denně. Je jich málo, ale stále existují firmy, které umí svým lidem dát jejich pocity ze sebe sama v autentičnosti a pravdivé kráse. To se pozná, ten člověk jinak září 😊
Irena Vrbová
