Sedím na návštěvě a mezi všemi tématy se objevuje i téma cizích státních příslušníků v naší zemi, tolik choulostivé. Paní Jana s emočním nábojem říká, jak už všech bylo dost. „Ukrajinci to začalo, Syřany konče“, pokračuje. Zadívám se na jejího manžela, Ukrajince.
Vracím se ze zahraničí s kamarádkou a skrze zpožděný let se dostáváme do Prahy po půlnoci, není jiného zbytí než zavolat taxík. Volám kamarádovi, zda jezdí, a přichází skvělá zpráva, jezdí a za chvíli nás odváží. Po 15 minutách kamarádka vystupuje a děkuje: „Jsem ráda, že jste nás odvezl. Vadí mi taxikáři ze zahraničí a Muslimové především, k těm bych nesedla.“ Rozjedeme se k mému bytu, kamarád se otáčí a říká: „Tys jí neřekla, že jsem Afghánec?“ ….. „Ne, proto si Tě oblíbila.“
Jako tradičně, kolem Vánoc navštěvuji své rodiče. Schází se nás víc z celé rodiny a tatínek se pustí do tématu Pražáci. „Celá republika žije na jejich úkor, jsou to vychcánkové.“ Vytahuji občanský průkaz s trvalým bydlištěm v Praze. Tatínek se dívá a zřejmě nerozumí, i když číst umí.
Kde se toto bere? Nevím, nechápu. Kdy se z nás stává slepá ovce, která jde za povšechným názorem někoho, jde, má svěšenou hlavu, už nevidí barvy, vidí jen černou a bílou. Nebo šedou?
Ano, šedá. Takový byl pohled na domy v každém městě za komunismu. Taky jsme šli za jedním názorem a mnozí nevěděli, proč. Nebo jen proto, aby nevyčnívali.
Něco se změnilo, ale moc se možná ani nezměnilo. Což? Strach, ten protipól odvahy tu stále běhá kolem.
Irena Vrbová
