Popíšu vám jedno ráno, zlomek všedního dne.
Krásné, trochu větrné, slunečné ráno. Zastávka Opatov, autobus střídá autobus. Davy lidí spěchají ze svého bydliště do zaměstnání nebo kamkoliv jinam, prostě pospíchají. Stojím opodál a sleduji ten provoz. Uprostřed toho všeho dění najednou spatřím mladou maminku se synkem tak věkem první třída. Mamča mu trochu spílá něco o pomalosti, jestli nezrychlí, tak nestihnou ten spoj do té krásné zahrady u zámku. V té chvilce koukl synek uslzenýma očima na mamku, zvedl ruku, pohladil ji po vlasech a řekl, cituji: „Maminko, tobě ty vlasy v tom sluníčku tak září, jsi jako zlatovláska…“
Maminka nereagovala a spílala dál…
Já pak nastoupila na svůj spoj a netuším, jak to s nimi dopadlo, na to už jsem nemyslela. Jen mi hlavou proběhla myšlenka, že ten klučina už v té krásné zahradě u zámku dávno byl a princeznou ze zámku pro něj byla jeho maminka, jen ta mamča to v tom spěchu neviděla.
Pro mě to byl nečekaný návštěvník, který v tu chvilku byl v přítomném okamžiku, bylo to neskutečně obohacující, pro mě i toho klučinu.
Jen ten dav, který se hnal kolem, ani ta mamka to nevnímali.
Julie Vokůrková
