„Ne, já nemám ani ego, ani superego“, řekla milá paní, která právě zakoupila tričko v hodnotě 995 EURO, aby doma téměř všichni viděli, že byla na Seychelách. Vše znám, všude jsem byla, mám přece to tričko😊

Kdo jsme, kde jsme, kdopak to ví?

Mám skvělou kamarádku. Vždy, když na něco u sebe přijde, umí o tom krásně vyprávět. Loni byla na dovolené s přítelem. Poprvé spolu vyjeli takhle dál do zahraničí. Ne nadarmo se říká, že cesty prověřují vztahy.

Už na první benzince vše kritizoval a každého komentoval. Kamarádka z toho byla překvapená. Po prvních dnech zájezdu se za něj dokonce začala stydět. „Tak to tedy ne“, nastoupilo její ego, „on se musí změnit, večer si s ním sednu a vše mu vysvětlím.“ A tak se i stalo.

Na druhý den se v ní něco zlomilo a přišlo na návštěvu superego: „Jak se to chováš, každý máme něco, vždyť on je vlastně super. Zesměšňuje ostatní? To přece nevadí. Jsi už natolik vyzrálá, že to přece zvládneš.“

Vrátila se z dovolené, uběhlo pár měsíců a její úsměv se z tváře pomalu vytrácel. „Kde jsi?“, ptám se.

„Nevím, už jsem tu dlouho nebyla. Zřejmě jsem sama sebe tolik popřela a zakopala pod zem, že už moc vidět nejsem. A to jsem na sebe byla pyšná, jak jsem vše v létě zvládla. Bohužel za velkou cenu, popřela jsem sebe sama.“

Týden na to se s ním rozešla.

Ego vzniká v raném dětství, na superegu si makáme později. A pak je třetí cesta – být sám sebou – a to je běh na celý život, bez konce. A právě tím, že nemá konec, je krásný.

 

 

Irena Vrbová