Když jsem byla „malá“, chtěla jsem žít věci, které byly pro mé rodiče až moc náročné pro kořenový strach každého rodiče. Tím je strach, aby jeho dítko bylo šťastné.
Na všech frontách mého života to pro ně „smrdělo“😊 Ve vztazích jsem měla opačnou orientaci odjakživa, chtěla jsem se stát akrobatem na lyžích a podnikat. Pro moji maminku to bylo:
- Její koníček ji zabije
- Společnost ji odsoudí
- Proboha proč si nenajde teplé místo, třeba recepční v hotelu…
Nicméně má duše mi nějak nedovolila poslouchat okolí a tak vyrazila na cestu. Raději bez cizí pomoci. Dětství mi nastavilo model, že jsem se přestala se svými sny svěřovat. A jen si je postupně plnila. Sama. Vybudovala jsem dvě firmy, žiji v partnerství, teď stavím dům.
A vlastně jsem nikdy nepoznala, že mi něco chybí…
Až mi má drobná trenérka gymnastiky řekla:
„Hele, já jsem ještě drobnější než ty. Stojku tě učit nebudu, v prostoru tě chytat prostě nebudu.“
Uběhly dva týdny a moje databáze vzpomínek mi poslala fotku z jednoho akrobatického vystoupení. Na té fotce byla bohyně v akrobacii. Stála dvěma hochům každou svojí špičkou nohy na jejich hlavách v extrémním rozštěpu, ta fotka vyběhla a já ji začala hledat.
Naštěstí svět sociálních sítí a internetu je v tomto opravdu pomocník. Do měsíce jsem ji měla a začala sbírat odvahu na záměr, kdy naprosto vytíženému akrobatovi půjdu vysvětlit, že má začít trénovat někoho, komu tělo už mnohé nedovolí skrze věk.
Přišla…nádherná…má upřímné oči, které zrcadlí její duši….a!!! má ohromné svaly…😊
„A ty tady seš, jo? Chytneš mě, když ulítnu?“, se někdy ptám, když jdu „na to“ a vrhám se hlavou dolů.
„Ano, já tu jsem. Chytnu tě.“
Nikdy se nestalo, že by mě nechytla. I vím, že by mě odnesla kilometry daleko.
A tak si říkám…proč k ní jezdím…abych uměla chodit na rukou nebo abych zažívala pocit, že tu někdo je, kdo hlídá moje zakopnutí a kdo mě „unese“?
Asi oboje, ale to druhé má větší váhu. Protože jsem s ní zjistila, že žít bez toho je těžké😊 Dospěje s ní moje další část? Kdo ví…
Irena Vrbová
