Search

Zrcadlo, zrcadlo…

Jeden z mých největších letošních „objevů“ říká, že mám život takový, jaký si ho udělám. Není to žádný světoborný objev, lidé ho více méně uznávají a říká se třeba: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ nebo „Jak si kdo ustele, tak si lehne.“

Ten objev tedy spočívá spíše v tom „více méně“. V některých situacích, hlavně těch, které se týkají nás, máme tendenci se přiklánět k tomu „méně“ a říkat: „Za toto přeci já nemůžu.“, „Toto se nedalo předvídat.“ nebo „Jak bych vůbec mohl mít vliv na to a ono…“.

Já se přesvědčila o tom, že ne „méně“, vlastně ani „více“, ale vše, co se mi děje zrcadlí právě mě, mé myšlenky, mé emoce, mé postoje a mé chování. Jsem člověk, který, občas až moc, vyžaduje důkazy a ty jsem dostala.

Začala jsem školit obchodníky a najímat telefonní konzultantky u nás v Portu, navíc znám i klienty jednotlivých obchodníků. A co vidím?

Klienti každého obchodníka jsou jiní, zrcadlí každý toho svého. Obchodník, který má nejprořízlejší pusu na firmě má klienty, kteří nejvíce mluví a je s nimi největší sranda. Klienti jiného obchodníka jsou zprvu mlčenlivější, poslouchají, ale pak jsou s námi roky. Klienti obchodníka, který má problém s organizací času, nestíhají…

Jednou jsem v zaškolení pracovala s obchodníkem, kterému na schůzkách často říkali, že se mu „svěřovat“ nebudou, bavili se s ním trochu svrchu. Nakonec jsme narazili na to, že on sám se nebere jako jejich rovnocenný partner, vlastně se do podřízené role nevědomě pasoval a oni jen reagovali na něj.

Když se mě na pohovoru na post telefonní konzultantky někdo zeptá, jestli na naše telefonistky opravdu lidé nejsou nepříjemní…nevím co odpovědět. Vím v tu chvíli, že ačkoli na naše telefonistky nikdo nepříjemný není, je to jejich zásluha, ale na tuto osobu nepříjemní budou, protože se toho bojí a nevěří tomu, že by to mohlo být jinak.

Pravdou je pro nás to, v co každý věříme. Proč by tedy to, v co věříme, se nemohlo stávat pravdou v našem životě. Možná není klíčem hledat v životě pravdu, ale dát stejnou energii výběru toho, v co chceme věřit.

 

 

Markéta Viehmannová

Sdílejte

Další příspěvky

Já ale chci být naštvaný

Jiskřivé listopadové ráno, chladný vzduch a jasné slunce nízko nad obzorem… V tom všem dvě kamarádky se psem na procházce se

Osobnostní rozvoj v praxi

„Ahoj, tak co zakázky, co lidi potřebujou nutně do konce roku, jsi spocená až na kotnících?“ …utahuju si z kamarádky restaurátorky

Kde bydlíme?

Každý objekt má emoci. Baví mě návštěvy starých charismatických staveb, baví mě i návštěvy zcela opuštěných míst….tak nějak tam v té