Snažím se vyrušit ruch velkoměsta…

slyšet klavír jen…

 

Hraje tu lidem nevěda…

že hřeje srdce cizím lidem…

 

Libé tóny houslí se linou ulicí…

spojení dvou nástrojů jemně zvučících…

 

Toť nádhera je, když vnímáš svět…

mezi lidmi, co neslyší ani svůj dech…

 

A jak vnímáte svět vy?

 

Slýcháte libé tóny jako zurčení potůčku, nebo hartusení při zkoušce orchestru, trochu to připomíná hrnčení kastrůlků 🙂

 

Jezdím často hromadnou dopravou, kde cestuje, jak všichni víme, tisíce lidí, a to znamená také tisíce lidských příběhů. Tak jsem tak mohla být přítomna krátké situaci, kdy nastoupila parta omladiny, byla trochu hlučná.

Vyprávěli si, s jakým úspěchem ukončili zkoušku z dospělosti. Vyzařovala z nich nabytá svoboda a odhodlání vstoupit do života, plni snů, které chtějí realizovat. Byli šťastní. Já je tedy tak vnímala.

Na proti mně seděly dvě dámy středního věku, které jejich chování tvrdě komentovaly jako nevychované „haranty“. Ptala jsem se sama sebe, proč je hodnotí tak negativně, cožpak nejsou schopny vnímat tu radost, kterou kdysi také zažily? Asi už zapomněly, jak to bylo krásné.

A tak se ptám, jak tenká je vlastně ta hranice vnímání různých situací z různých úhlů pohledu. Na jakém základě hodnotíme negativně a kdy lze celou tuto situaci vnímat pozitivně a zpříjemnit si tak celý den, ale i celý život?

 

 

Julie Vokůrková