V krátkém čase jsem už podruhé narazila na nápis, který byl napsán na zdech židovského ghetta ve Varšavě těsně před tím, než ho Němci v květnu 1943 zcela vyhladili. K vyhlazení došlo poté, co se část obyvatel ghetta pokusila vzepřít a s nedostatečnou výzbrojí vzdorovala vojákům déle než měsíc. Ten nápis zněl: „Věřím ve slunce, i když nesvítí. Věřím v lásku, i když ji necítím. Věřím v Boha, i když mlčí.“ Autor psal o víře, přestože zažíval naprostý opak. Víra byla často to jediné, co pomáhalo lidem v tak šílených podmínkách přežít. Víra a respekt k životu a jeho smyslu.

V tak vážné situaci, myslím, nejsme, ale i tak všichni zažíváme mimořádný stav. Stav, který den za dnem prověřuje naši víru. Stav, který ohrožuje všechny naše jistoty, o které jsme se doposud opírali. A naší novou jistotou se stává změna. Změna, na kterou jsme nuceni reagovat a přizpůsobovat se jí. Smekám před všemi lékaři, sestrami, hasiči, těmi, kdo jsou každodenně za pulty obchodů a řadou dalších. Obdivuji každý projev vzájemné pomoci, solidarity i kreativity, kterou se lidé vyrovnávají a „perou“ se současnou situací. Stovky a tisíce dobrovolníků, kteří se znovu spojili jako už mnohokrát před tím, aby společně tuto situaci zvládli.

Víra je a bude naší holí, o kterou se můžeme opřít na cestě tunelem, který i když bude sebedelší jednou skončí a světlo na jeho konci opět zazáří. Víra směřuje naše myšlenky a ty formují naše činy a je jen na nás, jaké budou.

 

 

Šárka Sonnková