Zase nejede výtah, tak se vydávám po schodech pěšky, před 3. patrem vidím, jak můj osmdesátiletý soused lomcuje dveřmi od výtahu (spravuje je). Už z mezipatra tedy volám: „Počkejte, já Vám s tím pomůžu.“ A než dojdu k němu, čeká mě s přísným pohledem a říká: „Mladá paní, Vy jste podobná mým dětem, ty se občas také starají až moc.“ No, chtěla jsem uctít křehké stáří… a podařilo se mi urazit velmi silného ducha 😊

Mému kamarádovi se to daří o něco lépe, tedy podle mě, ne tolik podle názoru jeho rodiny. „O mně téměř celá rodina tvrdí, že v sobě nemám špetku úcty. Babička už hodně špatně chodí a já místo toho, abych jí jezdil pomáhat, jí vozím práci, hlavně ze zahrádky. Loupe hrášek, vypeckovává třešně, krájí a zavařuje zeleninu, prostě vše, co vymyslím. Vždy se mě ptá, kdy zase přijedu a co dovezu, tak mám prostě pocit, že je to tak dobře.“

Snažíme se nacházet univerzální pravdy, aby se nám žilo jasněji, jednodušeji a abychom mohli určit, zda děláme dobrou věc. Není to jinak ani u úcty, hledáme její univerzální projevy, které se snažíme učit i další generace… např. „Pomáhej slabým.“

Bohužel, bohudík, jsme každý jiný, a proto to, co jednoho uctí, může být pro druhého projevem neúcty. A pokud opravdu chceme někomu projevit úctu, tak je to možné pouze skrze jedinečnost toho daného člověka. Pro mě znamená respekt k člověku jako celku, k tělu, k duchu, k jeho názorům, rozhodnutím, vůli, hodnotám, které vyznává a tomu, v čem vidí smysl. A to hlavně ve chvílích, kdy já to vidím jinak. A v tu chvíli to už není jen o úctě ke stáří, ale o úctě ke každému člověku.

Markéta Viehmannová