Bývaly doby, kdy na mě lidé byli daleko víc nepříjemní. Někdy nepříjemní, někdy bez zájmu. Což by ani nevadilo, ale okamžiky, kdy se člověk potřebuje na něco zeptat na ulici nebo potřebuje být obsloužen v obchodě jsou pak náročnější. Nejsou z nich hezké pocity.
Faktem je, že ta doba byla spojená s obdobím, kdy jsem trpěla mentální anorexií a prožívala různé úzkosti.
A pak běžel čas. Není lepší lék na osobní růst než čas.
Dnes je mi o dvě desítky let víc. Letím do Dubrovníku a na letiště přicházím hodně časně ráno. Bum a rovnou vlezu někam, kam se nesmí. Ochranka mě odchytne v podstatě hned:
„Ukažte mi palubní lístek!“ křikne na mě rázná žena. Ukazuji a dívám se na ni.
„Vůbec tady nemáte co dělat, ale vás pustím, pojďte. Provedu vás zadním vchodem“, a usmívá se na mě. Před pár lety by mě poslala pryč mračila se.
O deset minut později už jsem v prostoru, kde mám být.
„Prosím vás, udělala jsem check – in doma online a nemám číslo brány odletu. To zjistím někde dál?“ ptám se další paní, která vypadá, že patří k letišti.
„Ano, najdete, ale já vám to ráda i řeknu,“ mrkne na mě a pokračuje, „C12, hezký let.“
Ha, tak dneska by to šloooo😊 Krásně na mě reagují lidé a jsou milí. Vypadá to, že jsem vstala opravdu tou pravou. A lidé jsou zrcadlem nálady mého dnešního dne.
Irena Vrbová
