Před nějakým rokem jsem se ráno probudila a měla silnou potřebu někam odejít, vyčistit si hlavu a dát si do těla. „Ujdu dnes padesátku.“ Zněl verdikt v mojí hlavě, který padl okolo osmé ráno v pyžamu u počítače s otevřenými mapami, nutno podotknout, že po období, kdy jsem neměla v nohách téměř nic… Na 25. kilometru mi došlo nadšení, na 30. voda, na 35. nápady, jak ujdu zbytek cesty s bolavou nohou, a na 37. mě opustila hrdost a zavolala jsem si odvoz.
Tento nápad jsem uložila do šuplíčku, který se začal znovu otevírat až letos. Po sezóně, která byla pro mě o poznání více prochozená, se mi připomněl ke konci léta. Našla jsem si 50 km pochod konající se za 2 měsíce. Začala jsem trénovat a postupně natahovat vzdálenosti a testovat tempo.
Dva týdny před konáním jsem ušla ve slušném čase největší vzdálenost, kterou jsem ve svém životě absolvovala, a rozhodla jsem se … že pochod nepůjdu.
Nepůjdu ho teď, ale ne, že bych se rozhodla, že ho nepůjdu nikdy. Půjdu, to vím, ale až budu s čistým svědomím připravená.
A tak, jak jsem o tom přemýšlela, jsem si v duchu říkala, že doufám, že to neznamená, že ve mně roste strach z nových výzev, ale že ve mně snad uzrálo trochu více pokory, než jsem měla před pár lety.
Markéta Viehmannová
