Poslední předvánoční dny tradičně věnujeme „generálnímu“ úklidu kanceláří a dalších prostor. Už několik dnů jsem měla naplánované dát do pořádku i auto. Vysát, vytřít interiér, vše zkontrolovat, doplnit vodu do ostřikovačů… Všechno šlo hladce a už jsem byla napůl myšlenkami na cestě domů, jen ještě doplnit tu vodu do ostřikovačů a můžu běžet. 😊
No jasně… Jako naschvál se mi nedaří otevřít kapotu. První, druhý, třetí pokus… Nucená porada s uživatelskou příručkou. Další dva pokusy a nic. „To snad není možné, že se mi to nepodaří otevřít!“
Ne vždy zvládnu tento okamžik „odchytit“. Hranici mezi vůlí a urputností. Okamžik, kdy se musím zastavit. Hned. Ovládnout pocit, že to musím dodělat. Zvládnout to sama. Dokončit za každou cenu. Prostě to nechat být. Překročení této hranice zavání vždy malérem. Těsně před „finálem“ to celé zazdím netrpělivostí tak, že se mi podaří něco zlomit, rozbít, smazat si omylem dosavadní práci…
Vůle mi pomáhá zvládnout něco udělat, i když se mi nechce, urputnost mě nutí dělat věci, i když to nejde. Vůle má v sobě klidnou, ale pevnou sílu, urputnost je vzteklá a křečovitá.
Občas stačí ta chvilka uvědomění, že to musím pustit, odpoutat se od toho a věnovat se něčemu jinému a najednou to jde na první dobrou. 😊 A to neplatí, podle mě, jen v činnostech, ale i názorech, myšlenkách a postojích.
Šárka Sonnková
