Ve čtvrtek jsem měla rande se svojí první dvorní jogínkou. Neviděly jsme se půl roku, navštívila Austrálii na tři měsíce, bylo co vyprávět. Já zničená vedrama z minulého týdne jsem dosedla do vinárny Na břehu Rhony a upadla do stavu naslouchání u sklenky vína.
Tak nějak sedím, poslouchám. Pořád si ji prohlížím, to mám ráda prohlížet si toho, který mi vypráví. Lidé u toho bývají krásní.
Zažila nádherné věci, i celkem vážné překážky.
Najednou sebou škubnu, protože říká:
„A teď poslední měsíc, poslouchej, protože to byl nejlepší měsíc mýho života …ever….“
Nakláním se k ní a povídá mi o člověku, se kterým ten měsíc strávila. Vypráví, vypráví a pak říká poslední větu:
„Já jsem s ním cítila, že jsem lepší člověk, než si myslím já….“
WOW!
„Ty vade, kde je? Dovezla jsi ho sem?“
No tak konec zde psát nebudu. Možná dovezla, možná ne.
Ale kdo má kolem sebe někoho s kým se cítí, že je skvělý člověk? U partnera zásadní předpoklad, řekla bych…
Irena Vrbová
