Čím dál raději a častěji vyrážím do přírody, na procházku, výlet, celý víkend. Nadýchat se čistého vzduchu, vypnout a vyčistit hlavu. Nikde se mi nedaří nemyslet na nic tak dobře, jako když funím do pořádného kopce. Nemyslet na to, co bylo, co bude, co mě čeká zítra nebo za půl roku. Jen si užívám rozkvetlých rostlin, stromů, výhledů na krajinu. V těch okamžicích hovoří víc mé srdce než hlava. To, co náš mozek vymyslí, se většinou nikdy nestane. A naopak se dějí věci, které bychom si možná ani nedokázali představit.
Ať už byly prognózy a teorie jakékoli, s tím, co se v posledních měsících děje, nepočítal nejspíš nikdo. Je fascinující, s jakou jistotou a suverenitou se my lidé snažíme ovládat přírodu, aniž bychom dokázali ovládnout sami sebe. Chceme poznávat vesmír, ale do poznání sebe se nám nechce. Konstruujeme pořád dokonalejší stroje a zařízení, ale často nevíme, co se děje v našem srdci. Toužíme cestovat po celém světě, ale netušíme, jak pěkná je vedlejší dědina. Úspěch i neúspěch tak může být z hlediska času naprosto relativní.
Stále častěji přemýšlíme nad tím, jak zachránit planetu, kterou víc a víc ničíme. Začínám být přesvědčena, že ona se o sebe postará. Nevím, zda není spíš na čase zamyslet se nad tím, jak zachraňovat sebe. Líbí se mi slova Dalajlámy: „Naše planeta nepotřebuje víc úspěšných lidí. Zoufale potřebuje ty, kteří tvoří mír, léčí, obnovují, vyprávějí příběhy a milují vše živé.“ A věřím, že to je cesta záchrany pro každého z nás i planetu.
Šárka Sonnková
