Byly mu tehdy 4 roky. Objevil u mě na stole námořnický kelímek. Strašně se mu líbil, pořád na něj koukal. Pak ho bral do rukou.
„Chceš ten kelímek, Adámku?“
Zvedl hlavu, chvíli se díval na mě, chvíli na kelímek. Pak mlčel studem.
„Adámku, tak si ho vem,“ klekám k němu do jeho výšky.
Drží ho. „A nebude ti chybět?“
Zamrazí mě. Tuhle hloubku a vyzrálost by člověk od malinkýho stvoření nečekal.
A zrovna den předtím jsem v Bille sáhla po kuřeti v mrazáku a šedesátiletá paní mi povídá:
„No výborný, právě jste mi sebrala poslední kuře!“
Už jsem na tyto dvě situace zapomněla. Až dnes, na sklonku podzimu.
Mám schůzku a koná se při účasti 3leté bytosti. Už když přijdou, vidím tu hloubku v očích. A když se loučíme, i když mě viděl prvně, neměla jsem čas mu nějak dávat pozornost, povídá:
„Bye, bye, Irenko….,“ a kouká na mě. Nedá mi to. Nakloním se k němu:
„Tak čau někdy příště, jo?“
„Jo!“, odpoví a dá mi pusu. Ze které mimochodem budu chvíli žít😊
Často mi lidé říkají, jak jejich dítě umí už číst, psát, básničku nazpaměť, prostě věci, co se dají nadrilovat, naučit.
Ale naučit se být hluboký a moudrý moc nelze. Možná životem, ale bohužel jen někdy.
Jak je velký rozdíl mezi chytrostí a moudrostí. A jak se to dá jednoduše vlastně poznat.
Nejhorší je asi chytré zlo… Díky moudrý malý chlapečku za dnešní den!
Irena Vrbová
