Když se mi něco nedaří zvládat, tak jak bych chtěla, chodí mě navštěvovat šotek zpochybňovač (já mu tak říkám), který do mě vrtá a zpochybňuje moje úsilí: „Fakt Ti to stojí za to? Není jednodušší se na to vykašlat a být v klidu? Co z toho máš? “
Nedávno jsem si při té příležitosti vzpomněla na jednu situaci asi 10 let starou, kterou si připomínám. Na internetu jsem dost náhodou objevila jeden kurz, který se mi hodně líbil a rozhodla jsem se, že se ho zúčastním. Jasně, já se rozhodla. V tu dobu jsem vůbec netušila, že ten pořadatel kurzů je poměrně známý a kurzy mají dlouho dopředu plné. Poslala jsem jim mail s přihláškou a čekala na odpověď. Ta přišla poměrně brzy: „Moc vám děkujeme za zájem, ale kurz je už několik měsíců plný a pokud budete mít zájem, můžete se přihlásit příští rok“. Jenže já rok čekat nechtěla. Zavolala jsem tam a zjišťovala, zda bych se nemohla přihlásit jako náhradník, pokud by se někdo na poslední chvíli nemohl zúčastnit. Takových náhradníků už taky měli víc. Nakonec mi dali kontakt na vedoucího kurzu, že se mám zkusit domluvit s ním, třeba ho napadne nějaká varianta. Věřila jsem, že se nějaká cesta najde.
Za pár dní mi vedoucí volal s tím: „Poslyšte, ještě pořád s námi chcete jet?“ Jasně, že jsem chtěla. Je tady jedna možnost. Účast mi zrušil „pomocný kuchař“ a pokud se domluvíme a vše bude hotovo, tak většinu programu s námi zvládnete. Super. Nebylo moc nad čím přemýšlet. Hned jsme se domluvili, že to beru. Jenže to nebylo všechno. Pán mi volá za pár dnů znovu s tím, že je to horší a teď nemá ani hlavního kuchaře… A jestli to, na čem jsme se dohodli, pořád platí a jestli bych si k sobě někoho nesehnala. To už mi taková legrace nepřišla. Nikdy jsem nevařila pro víc než 5 lidí a na kurzu jich mělo být asi 30, z toho ještě několik vegetariánů. No bezva. Nad tím jsem už musela trochu přemýšlet a zjistit, kdo by mi mohl pomoci. Nakonec jsem to vzala.
Půjčila si kuchařku pro „závodní kuchyně“, podle které jsem byla schopna dát dohromady jednodušší recepty, objemy surovin, které je potřeba nakoupit, a vše další. Jídelníček sestavila tak, abych si mohla věci připravit předem a stálo mě to co nejmíň času. Když jsem přijížděla na kurz s autem narvaným surovinami pro 30 lidí na více než 5 dnů, tak jsem si říkala, jestli jsem se nepřecenila. V tu chvíli už ale nebyla cesta zpět.
Všechno nakonec suprově klaplo, i když jsem několik jídel vařila na kurzu poprvé v životě. Všichni si jídlo pochvalovali a já si nakonec užila většinu programu kurzu. Moc ráda na to vzpomínám, i když to bylo náročné.
Takže v momentě, kdy přijdou pochybnosti, si kladu otázku: „Je tohle opravdu to, co skutečně chceš?“ Pokud je odpověď ANO, tak má další otázka sama sobě je: „A chceš to teď vzdát?“ Pokud je odpověď NE, tak nic neřeš a hledej cestu, jak to zvládnout.
Jsem přesvědčena, že pokud člověk něco opravdu z celého srdce chce, hluboce v to věří, tak musí existovat způsob, jak to zvládnout. A když nemůžeš? Tak přidej! :o)
Šárka Sonnková