Nedávno mi zavolali z rádia, že by se mnou rádi udělali živý rozhovor. Natáčení dopředu mi problém nedělá. To mám za sebou, kdy jsme točili dopředu a pak dělali sestřih:
„A ten šílený zvuk, co tam teď byl, je co?“, ptám se.
„To jste si mlaskla, paní Vrbová.“
„To jako fakt, to si děláte legraci, šup s tím pryč!“
Jenže teď chtěli živý vstup, to znamená MLASK a jiné peripetie zůstávají na scéně😊 Ale zase nestahuji trenky, brod je daleko. Do vstupu do studia mám hodinu a půl, zatím jsem byla v klidu. Teď to začíná:
„Ty vado, co když budeš mlet nesmysly! Ani ti neřekli, co se chtějí ptát!“, začne hlava.
„Co nesmysly, co když si vůbec na nic nevzpomeneš, víš, že to už se ti stává naprosto běžně, i mimo rádio!“
„Tak a teď část národa pozná, že jsi blbec.“
Tak to by stačilo, dávám si v kavárně rádia poslední kafe a píšu pár lidem, že se boooojíííííím.
Tak a máme po rozhovoru. Připadám si větší. Jedna milá kamarádka mě oslovuje Koblížku, teď si připadám jako koblih třemi náplněmi nadívaný. A šup jdeme všem zavolat pár lidem, jaká to byla BOMBA.
Sedám do auta a dochází mi:
To moje ego má tolik tváří, před akcí se chová jako strašpytel, po akci jako jak to říct..hmm…nemám na to rychle výraz😊Možná chlubílek😊
Nicméně je zajímavé, komu z mých přátel zavolalo před akcí, komu po akci, komu před i po a komu vůbec😊
Vzhledem k tomu, že já a moje ega spolu budeme dlouho, možná navždy, nemám o zábavu ve svém životě obavu a o tom to možná je..? 😊 😊 😊
Irena Vrbová
