Jako sportovec jsem vždy chtěla vyhrát medaili, nakonec mi jich doma ve skříni leží hodně za běh. Ale upřímně, všechny, krom jedné, jsou za účast, za to, že jsem proběhla cílem v čase, než sklidili cílovou pásku.
Jen jedna jediná má pro mě ohromnou hodnotu. Třetí místo z Krkonošské 70. Tam to bylo fakt za třetí místo. Mám z ní největší radost a vím, že jsem byla fakt třetí nejlepší v TOM, o CO fakt šlo. O běh a jeho rychlost.
Několikrát se mě ptali, zda se nechci účastnit soutěže manažerka roku nebo firma roku. Neúčastnila jsem se. Neměla jsem důvod.
Ale… čím dál víc na mě sem tam vyběhne, jaké firmy a kdo takové soutěže vyhrává, tak přemýšlím, jaká jsou kritéria vůbec vstupu do takové soutěže a pak, co se hodnotí.
Překvapí mě, když vyhraje firma „bednu“ mezi firmami a pak obchoduje tak, že dluží kde komu, nedodržuje vůbec co podepsala ve smlouvách.
Překvapí mě, když mi zavolá kamarádka: „Hele moje kámoška je v soutěži žena roku, nemohla bys pro ni hlasovat? Je to na i-netu, koupím ti za to příště kafe.“
A co teprve tituly ☹ Pamatuji dobu, kdy titul MBA měl ohromnou prestiž a byl za ním člověk, který ten titul opravdu ztělesnil svými schopnostmi. To už ale tak 25 let není.
Nic není černo – bílé, neříkám, že to tak je ve 100%. Mluvím o trendu doby.
Tak co je statusem teď? Já pamatuji i dobu, kdy mzda člověka odrážela jeho titul.
Co odráží mzda teď? Co soutěže a tituly? Jediné, co vím, tak ne vnitřní hodnotu a dovednosti daného člověka. Co tedy?
Irena Vrbová
