Máme v rodině nové miminko, štěněcí holčičku. Pořídila si ji moje kamarádka, o které říkám, že je už od narození psí „máma“ jen zatím neměla svého vlastního psa. Čekala jen proto, aby mohla vytvořit ty nejlepší podmínky, to nejlepší prostředí a zodpovědně se naučila vše, co může pro výchovu psa potřebovat.

Po týdnu mi volá a je zdrcená: „Já už nevím, co mám dělat, neposlouchá, často se bojí, když ji trénuju na samotu, tak kňučí a pláče a já ve vedlejším pokoji brečím s ní. Čekala jsem, že to bude náročné, ale že to bude taková emoční houpačka pro mě jsem netušila.“

Chvíli spolu vymýšlíme, co udělat, aby paničce bylo líp a skrz to i té malé „Buchtě“, jak jí s láskou říká…

„No, v pondělí jdeme poprvé na cvičák, tak snad nám to taky pomůže.“

„To by mělo pomoct, škoda že taky neexistuje cvičák pro lidi, kde by se trénovaly emoce, hned bych se přihlásila!“

„Tyjo, to je business plán, já bych do toho šla teda taky hned a znám spoustu lidí, kterým by se to šiklo!“

Pravda…někdo, kdo by nás naučil, co dělat, když jsme naštvaní, smutní, bezmocní… to by se tak hodilo! Cvičíme se od mala v ledasčem, v mnoha užitečných věcech, v mnoha za mě neužitečných… ale taková věc, která nás provází celým životem, ať jsou nám dva roky anebo šedesát… totiž jak zvládat své vlastní emoce, je daná napospas našemu celoživotnímu samostudiu. Naštěstí, jak říká klasik, nikdy není pozdě se něco nového naučit…a tady popravdě, ani nemáme na vybranou 😊

 

 

Markéta Viehmannová