Miluju hory… východy slunce, jeho západy… proto není jiná možnost než do nich vyrazit na víc dnů a nechat se nimi pohltit. Zejména takové, kam se lidská noha často nezatoulá. Kde jsou zachovalé ještě louky plné bylin a horské chaty padají, protože už na ně nikdo minimálně 40 let nesáhl, nejsou peníze na opravu. Balkán, kotel národů.
Strávila jsem v nich letos deset dnů, a právě na těchto polorozpadlých chatách spala. Na internetu píší – když uvidíte záchodky, raději půjdete udělat potřebu do lesa 🙂 To je v podstatě pravda 🙂
Ale…
Něco mi na těch chatách letos došlo. Došlo mi, co mě naplňuje z hlediska pocitů spojených s radostí a hloubkou.
Celý den pršelo, byla mlha a já nakonec dorazila na chatu, malinkou, chudou, polorozpadající se. Daleko v horách. Byla jsem promočená a zasedla ke stolu a dala si místní pálenku. A najednou, WOW, moje boty se bimbají nad pecí a suší. Kdo je tam dal? Hej, na počítači chataře běží oslava sedmdesátin Karla Gotta? Jak ví, jakou máme hudbu? Na konci večera mám novu čepici. Kdo mi ji uháčkoval za těch pár hodin? Dostávám večeři a k ní lísteček: Karbenátky. Kdo to vyhledal na google překladači?
Druhý den přelézám nejvyšší vrchol Staré planiny a šíleně fouká. Ani by mě nenapadlo, jak tu čepici budu brzy potřebovat. Jdu celý den a přicházím na další chatu.
Je blíž civilizace. Je tudíž i víc zachovalá, opravená. Musím čekat, až chatař dokouří, než mě ubytuje…obsluha spíš sedí, než obsluhuje…ta chata je v nádherném místě, je tam i víc hostů.
Ale ani to nádherné místo nenahradilo to vše z předešlého večera. Ani nemohlo. Dotek lidského srdce je dotek neuchopitelný, jen lehce citelný. Neviditelný, nicméně velice silný. Je to okamžik a stojí za to si ho všimnout, když právě přichází a je tady a teď…
Irena Vrbová
