Bojkot z trucu

Kdo se někdy mihnul kolem nějakého dítěte určitě zažil takovou situaci. Dítě něco chce, nedostane to a začne trucovat.

Tak třeba můj synovec, chtěl jít se mnou ven, ale já jsem měla ještě něco na chvíli rozdělaného, říkám mu, že musí ještě počkat a pak půjdeme. Obul se, oblékl se, sedl si na verandu a pořád na mě volal. Když jsem nešla hned, přestal se mnou mluvit, začal být vzteklý a pak začal plakat. Dodělala jsem, co bylo potřeba, vyrazila za ním se obouvat a říkám: „Tak kam půjdeme.“? Nejdříve mlčí a pak říká: „Já už s tebou nikam nepůjdu!“ Chvilku to ještě zkouším vysvětlováním, ale všechno marné, vyrážím tedy ven sama, i když cítím, že je hodně nešťastný, chtěl by jít, ale teď mu v tom něco silně brání…truc.

Naštěstí, u dětí většinou ještě nemá tak velkou sílu a dosah, aby jim vše hezké sebral a oni nakonec neudělali to, kam je to táhne, co by opravdu ze srdce chtěli. Takže za 10 minut se mi nesměle u boku vynoří můj synovec, začne mi něco vyprávět…a zbytek dne si můžeme užít.

No a pak mi píše kamarád, už dospělý s řadou zkušeností a prožitků ze své vlastní minulosti: „Vím, že bych mohl být šťastnější, i když ne, vlastně už to nikdy nebudu mít jako dřív, takhle to teď už bude napořád. Už nechci…!“

Ale stejně jako u synovce já vím, že by vlastně chtěl. A i když si trucovitost spojujeme hlavně s dětmi, u dospělých je to vlastně mnohem horší, protože u nás „truc“ už má často větší sílu a dosah než to, co by opravdu naše srdce chtělo. A tak se právě teď rozhodneme z trucu kvůli tomu, co se stalo v minulosti, že do konce života už budeme sedět na verandě a bojkotovat sami sebe. A jak známo, když se pro něco opravdu silně rozhodneme…ono se nám to splní.

 

 

Markéta Viehmannová

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *