Když jsem byla malá chtěla jsem být zvěrolékař. Později lékař a jako teenager plastický chirurg. Myslím, že to mělo velký vliv, že moje maminka byla zdravotník a o práci doma hodně mluvila.
A pak měly vliv školy.
Nakonec vše dopadlo jinak. V 17letech jsem potkala dámu, která ovlivnila mé rozhodování. Spíš víc oslovila opravdu mé srdce. To, co chce mé srdce a mé hodnoty.
A tak jsem za tím srdcem šla. Vystudovala jsem vysokou školu, mezinárodní obchod a politiku. Mládí jsem procestovala po celém světě. Ale stejně, co přesně začít dělat jsem netušila. Do jaké firmy, jaký přesně směr. Jen jsem věděla, že jsem správně. Že bílý „oblek“ na celé dny v nemocnici oblékat opravdu nechci.
A pak to přišlo… srdce se ozvalo ještě víc. Teď je mi přes 50 let a vím, že vím. Živím se už 25 let svým koníčkem a doufám, že to neskončí. Nechci do důchodu. Založila jsem dvě firmy na osobností rozvoj českých podnikatelů a jejich členů týmu.
Jsem dynamická, potřebuji pohyb.
Ráda pracuji s lidmi a chci vidět, že se jim daří lépe a lépe.
Ráda tvořím, chci tvořit, vymýšlet nové cesty.
Miluji svobodu, nemohla bych pracovat od ..do…
Moje rodiče moc chtěli, abych byla ve škole premiant. Abych měla postavení. Abych to „někam“ dotáhla. A já se jim nedivím. Kdo by to pro své děti nechtěl.
Jen to své srdce jsem si musela najít sama. Bez nich. A naštěstí se to stalo. Díky mně a díky některým lidem, které jsem potkala na své životní cestě. Tohle čeká každého. Každý se musí najít a buď se najde nebo ne. A pak jsou ti, kteří dělají s uchazeči o práci pohovory. A ti by zase na druhou stranu měli být čtenáři lidských srdcí. Životopis, certifikáty a body slávy v kariérním žebříčku srdce mohou odhalit, ale také vůbec nemusí.
Irena Vrbová
