Když můžu, pomůžu

Když máte to štěstí, pracujete s lidmi, kteří jsou k sobě navzájem hodní. Když je to možné, pomohou a občas pomáhají, i když to vyloženě nutné není, jen z dobré vůle. Může mít toto vůbec nějakou svou stinnou stránku?

Ne nadarmo se říkává, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Co třeba takhle?

Každé odpoledne před odchodem z práce vyplňuji jednu tabulku. Jsem na to zvyklá, je to moje rutina. Jednou, mám zrovna hodně práce, jdu odpoledne na to a… už je to hotové? Kolegyně říká, měla jsem toho méně, tak jsem to tam doťukala. Super, to mi pomohlo! Další den znovu a takto to jde, občas už je hotová, občas není a já ji doplním, občas je hotová i když ani nemám víc práce než kolegyně.

Akorát se mi stává, že si už teď na ní nevzpomenu každé odpoledne, občas až když balím a zapínám znovu počítač, občas až druhý den ráno. Někdy to dopadne tak, že už kolegyni vyloženě i musím požádat o pomoc, protože jsem zapomněla a dnes jsem celý den v terénu bez připojení, o to více se mi pak snaží ulehčit, třeba i v dalších věcech. Jako bych přestávala zvládat, co jsem do teď měla na starosti. Už nepřichází tolik ten dobrý pocit, že toho bylo sice hodně, ale vše jsem dokázala úspěšně dotáhnout.

A netrvá ani dlouho, než si toho všimne šéfová a ptá se, proč jsem polevila v práci. A já pro ni nemám odpověď. Jen vím, že to, co mám mít na starosti, musím začít znovu dotahovat sama, jinak mě moje práce přestane úplně bavit.

 

 

Markéta Viehmannová

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *