Stalo se to v roce 1998.
Jela jsem tenkrát napříč střední Amerikou, start a konec byl v Mexiku, cesta trvala celé léto. Byla jsem velmi mladá a v jedné vísce na jihu Mexika jsem potkala chlapíka. Prodával mexickou tvorbu a byl milý. Pověděl mi hodně o Mexiku, byl to skvěle strávený čas a já se rozhodla, že jednu sošku z lávového skla si od něj koupím. Nevím, co se mi stalo, ale v poslední chvíli, když už byla zabalená, najednou říkám: „Víte co, já si ji nevezmu.“
BUM
Změna emocí, on neřekl nic. Jen to začal rozbalovat a chtěl odejít. Já ucítila hned, že to byl můj přešlap ze strachu. Najednou mi do hlavy vjelo: „Máš před sebou ještě 6 týdnů, co když ti nevyjdou peníze…?“ Můj strach způsobil, že jsem na poslední chvíli změnila SVÉ SLOVO. Jeho emoce mě pronásledovaly dlouho. Nebyl to vztek, ani naštvání. Možná to ani nebyla emoce, protože zůstal klidný. Ale možná jsem mu dala kopanec do „víry v lidi“.
Nakonec jsem ho donutila, aby ji znovu zabalil a koupila ji. Ale jeho stav jsem už nezměnila. Odešel.
„Trčelo“ to ve mně dlouho. Roky. Už nikdy od té chvíle jsem své slovo pod tlakem svého strachu nezměnila. Nikdy. Co řeknu, platí. Nikdy se mnou nebylo potřeby jakékoli smlouvy.
Ta soška mi po letech spadla na zem. Rozbila se. Tehdy mě to zasáhlo. Jenže se slepit nedala. Koupit se tu taky nedá.
Mně se věřit dá…ale dokážu to po těch letech i já?
Před dvěma lety jsem začala rekonstruovat sto let starý dům. Čtyři stavební firmy se tak báli, že jsem věděla, že to jednoduché nebude. Nakonec přišel. Chlapík. Poprvé jsme se sešli v přítmí jeho kanceláře ve sklepě. Podíval se na mě a já si řekla: „Jo, to je on.“ Dům je hotový. Nemáme smlouvu, nemáme nic, krom toho, že jsme si tehdy v únoru před dvěma lety řekli: „Jo, my dva si věříme.“
Možná bych si zrovna dnes na příběh z Mexika nevzpomněla, jenže já včera narazila na tu sošku. Stejnou. Koukala jsem na ni jako ve snu. Proč? Stejná? Teď? Dá se koupit?
Ano. Dala. Za pěknou dardu peněz. Tyto věci jsou vždy předražené, když je někdo přiveze přes půlku světa. No nic, přišel čas ji znovu postavit do mé poličky v ložnici.
A…? Můj stavitel mi bude chybět. A toho z Mexika z tehdy dávno definitivně propouštím ze svých myšlenek. Už jsem to pochopila.
Irena Vrbová
